Odtekla. A sebou vzala ornici a kousky cest a všeho co jí stálo v cestě. Do moří odnesla taky odpad a znečištění, bez kterého by člověk nebyl člověkem.
Jsme stále přesvědčeni, že poručíme větru, dešti, ale voda nám ukazuje, o jaký globální omyl se jedná. V rámci jejího pohybu je poslušná pouze několika fyzikálním zákonům a na povrchu Země je to především gravitace, kdo udává tón. Rozhoduje o tom, jak rychle a kudy se voda vrátí do moře, než ji jiná síla transportuje opět nad pevninu. Průběh tohoto pohybu po povrchu jsme ale schopni ovlivnit a zatím si příliš inteligentně nepočínáme.
Množství srážek, které dopadne na naše území se jistě snížilo, především se ale změnila distribuce vláhy v průběhu roku. Musíme si uvědomit, že vzhledem k množství zemědělských a lesních ploch rozhoduje jejich stav o tom, kolik vody odteče po povrchu a kolik se vsákne nebo odpaří. Jistě zde hraje obrovskou roli kvalita půdy, která povrch tvoří, tu ale ovlivňují do značné míry ekonomické zájmy, jejichž dopad se těžko ovlivňuje. Změna kvality půdy je navíc proces, který nelze uskutečnit krátkodobě. Přitom každé jaro můžeme už jen plakat nad vodou, o kterou jsme přišli během zimy a předjaří, kdy je množství využitelných srážek největší. Jako první změny v reakci na přicházející sucho je nutno začít měnit design krajiny a to ve všech měřítkách.
Na zemědělských plochách je velice častým úkazem vodní eroze způsobená pohybem těžké techniky. Polní cesty vznikají na hranicích parcel nebo jako nejrychlejší spojnice mezi body A a B. Často vedou lány přímo z kopce dolů. Stékající voda je zahlubuje stále více a koleje se stávají nesjízdnými. Začne se jezdit vedle a celý problém se opakuje. Za dvacet let tak vnikne pás devastované půdy se spláchnutou ornicí i dalšími vrstvami, který často slouží jako skládka stavebního či jiného odpadu. Tyto pásy, zahloubené proti okolnímu terénu pak odvodňují a vysušují přilehlé polní plochy.
V dobách sedláků bylo běžné polní cesty udržovat a vytvářet v nich svodnice a příčné překopy, které vodu svedly do okolních polí a luk. Dnešní cesty jsou většinou zajezděny níže než okolní pole, k dispozici ale máme techniku, se kterou lze krajinu snadno tvarovat. Optimálním řešením by zde bylo umístit podél cest sérii malých prohlubní, kdy do každé by byl v určitých rozestupech vyústěn takový příčný práh. Boky prohlubní by bylo nutné zpevnit zelení – výsadbou keřů a stromů, které by zabránily narušení břížků těchto retenčních kaluží při překročení jejich kapacity. Zeleň by zároveň zvyšovala mozaikovitost krajiny a tím i biodiverzitu lokality. Kapsy by mohly tvořit jednotlivé ostrůvky zeleně nebo celé zelené pásy podél cest. Tím by se značně snížily i splachy půdy z polí nad cestami, prašnost a voda by se zdržela v krajině mnohem déle. Takovéto prvky by také plnily funkce biocenter a biokoridorů, které by pak nebylo nutno územně plánovat a projektovat v místech, kde snižují ekonomickou využitelnost krajiny.
Ještě snáze lze vodu zadržet v lesích. V kopcovitém terénu, v místech kde vzniká většina toků a jejich přítoků jsou svahy zbrázděny erozními rýhami vedoucími z hřebenů k údolním potokům. Jedná se o dlouhodobě vytvářené, několik metrů hluboké příkopy, které vznikají přirozenými procesy modelujícími krajinu. Vzhledem k stále nerovnoměrnějšímu výskytu srážek se ale zrychluje jejich vyplavování a zahlubování, což musí v konečném důsledku komplikovat i lesní hospodaření v těchto zmolách. Přitom by stačilo dlouhé erozní příkopy přehradit sérií hrázek, vybudovaných třeba z okolního, těžko vytěžitelného dřeva. Stačily by malé kaluže v krátkých rozestupech od sebe, tak aby nezadržovaly příliš velkou váhu vody. Snížením její kinetické energie by se nejen omezily erozní dopady v lesním porostu, ale zadržená voda by v součtu poskytovala zásobu srovnatelnou s malou nádrží. Takto zadržená voda by z větší části neměla charakter volné hladiny, ale byla by kapilárně vázána v tlející biomase na dně kaluží. Takto by se nejen méně odpařovala, ale byla by i snadno dostupná porostu a pozvolným prosakováním by dotovala vodní toky ještě dlouho po jarním tání nebo letních lijácích.
Vytváření drobných prvků v krajině je levnou záležitostí ve srovnání se systémovými opatřeními typu obří přehrady apod. Navíc se krajinný ráz nemění, využívá se stávající podoby lokalit. Zdá se, že to je vlastně největším problémem jejich uskutečnění, protože projekty, kde nepadnou tuny betonu jakoby nebyly považovány za seriozní. Změnám v krajině tak bude muset zřejmě předcházet změna myšlení doprovázená změnami struktur spravujících krajinu. Doufejme, že to stihneme dříve, než se střední Evropa ztratí svoji úrodnou povahu.
